Křesťanská péče o duši a psychoterapie

Úvod

Vztah psychologické terapie a pastorace je zdrojem nejasností již od vzniku oboru psychoterapie. Není se čemu divit. Již Freud, jeden z otců tohoto oboru, se ke křesťanství vyjadřoval často a přitom ne zrovna pozitivně (Butman, Jones, 2011). Na druhé straně, již mezi prvními psychoanalytiky se objevili křesťané, kteří viděli svoji odbornou činnost jako součást svého následování Krista a v psychoterapii shledávali a rozvíjeli jednoznačný duchovní rozměr (Hoffman, 2011). Dnes, po více než 100 letech existence psychoterapie, zůstávají křesťané ve zmatku a velké nejednotě ohledně legitimnosti psychoterapie a jejího místa v životě církve. Nechybí přitom také ambivalence ohledně pastorační péče v jejích různých formách. Orientaci v této problematice stěžuje skutečnost, že neexistují jasně určené hranice ani důslednější vymezení jednotlivých forem duchovní práce s člověkem. V našem prostředí navíc chybí rozvinuté pojmosloví, které by takovou diskusi vůbec umožnilo. V tomto článku nabízím stručnou analýzu různých forem a aspektů pastorační péče v křesťanském prostředí a orientačně vymezuji možnosti psychoterapie ve vztahu ke křesťanské klientele. Řada věřících lidí nemá realistickou představu o skutečném charakteru psychoterapeutické praxe. To vytváří prostor jak pro idealizaci, tak pro démonizaci tohoto oboru. Pokusím se proto nabídnout několik konkrétních vodítek odpovídající české realitě. 

Křesťanská péče o duši

Cura animarum, takové je tradiční latinské pojmenování péče o duši. Slovo cura může znamenat léčbu anebo péči (Benner, 1998). Péče se týká udržování, podpory a rozvoje duchovně zdravého a v rámci možností zralého fungování člověka. Léčba oproti tomu značí obnovení fungování, které bylo nějakým způsobem narušené. Animarum odkazuje k duši, čili k osobě člověka v jeho celistvosti (Willard, 2012). Jde tedy o komplexní křesťanskou péči o člověka. Základní kontext je zde duchovní, proto se tady léčbou myslí zejména řešení nejhlubšího duchovního problému člověka, hříchu, a dotažení implikací Božího řešení lidské situace do konkrétních oblastí lidského života. Benner péči o duši definuje jako “podporu a obnovení hluboké a celistvé integrity, se zvláštním ohledem na vnitřní život člověka”. Clebsch a Jaekle (1994) dodávají, že k péči o duši tradičně patří též vedení, tj. různé formy pomoci v rozhodování, a smíření, které je integrální součástí křesťanské existence a vypovídá o vztahových implikacích následování Krista pro život s Bohem i s druhými lidmi.

Na téma smíření a na sociální rozměr následování Krista navazují také současní autoři v radikálně reformované tradici a upozorňují, že v křesťanství nikdy nejde pouze o péči o vnitřní život, ale vždy nutně také o růst v celkové integritě a charakteru. Taková transformace je neoddělitelná od procesů, které se odehrávají ve vnějším světě širší křesťanské komunity i ve vztahu k lidem mimo duchovní společenství věřícího (Hauerwas,  1991; Dueck, 2009). Člověk je totiž vždy již bytostně vnořen do sítě vztahů, které jsou kontextem jeho růstu anebo chřadnutí, poznání i odcizení se sobě samému, druhým i Bohu. Péče o duši jako pouhá péče o vnitřní život člověka by z tohoto hlediska byla jednostrannou a téměř nesmyslnou snahou. Duchovní život se ztělesňuje v praxi mezilidského jednání (např. Jk 1, 27). Společenství bratrů, sester a bližních, tj. sociální síť jedince, je neodmyslitelným prostorem i prostředkem péče o duši. Musíme tudíž nad věřícím člověkem vždy uvažovat v kontextu reality těla Kristova žijícího ve světě (1 Kor 12, 27; Jn 17, 18), a i při promýšlení otázky péče o duši se ptát nejenom na jednotlivce, ale zároveň na jeho bližní a na Boha, s nimiž je křesťan vždy již organicky provázán. Člověk roste uprostřed vztahů a v kontextu tlaků a podpory, které tyto vztahy nabízejí.

Péče o duši tudíž není pouze úkolem pro duchovní (anebo jakékoliv jiné) profesionály. K pečující lásce k bližnímu Bůh povolává všechny (Benner, 1998; Tripp, 2012). V Písmu máme řadu pobídek ke vzájemné službě směřující k růstu, tříbení a podpoře (např. Gal 6, 1-10). 

V současné praxi lze identifikovat několik typů péče o duši. Přehledný výčet podávají například Benner (1998), Clebsch a Jaekle (1994). Základní a přirozenou formou je rodinná péče o duši. Ta je zajišťovaná členy rodiny a rodinnými přáteli v rámci běžného kontaktu a vzájemných projevů zájmu. Lidé si v tomto smyslu můžou pomáhat v růstu a překonávání překážek při následování Krista. Je to nejméně formální, ale v jistém smyslu také nejvíce důležitá a přirozená forma péče o duši. 

Vzájemná péče o duši se odehrává také v kontextu místního sboru anebo některých jeho složek (mládež, studijní anebo „sdílecí“ skupina, apod.). Tuto formu lze klást na roveň rodinné péči, protože v Kristu se primární rodinou věřícího stává duchovní společenství, vůči kterému z teologického hlediska biologická rodina nemá automatickou prioritu. Ani zde se nevyžaduje zvláštní vzdělávání v pastoraci, přestože se v posledních desetiletích objevují snahy o aktivní rozvoj pastoračního potenciálu přirozených vztahů v církvi. V hnutí biblického poradenství (Powlison, 2003), ale nejen tam (Crabb, 2007), se nyní nově rozvíjí a zkoumá myšlenka uzdravující síly autentických vztahů postavených na biblickém porozumění životu a zakotvených v aktivním vztahu s Kristem. Tuto myšlenku dobře vystihuje podnadpis knihy Paula Trippa “Lidé, kteří se potřebují změnit, pomáhají ke změně druhým”. Larry Crabb (2007) v tomto kontextu mluví o “řeči duše”, která je charakteristická otevřeností a vzájemnou zranitelností pod obrazem Kristova kříže. 

Pastorační péči, další modalitu péče o duši,lze definovat jako souhrn činností specificky zaměřených na růst a podporu, zajišťovaných kazatelem, staršími sboru, diakony i běžnými členy sboru, kteří se účastní různých forem služby. Taková péče se většinou neomezuje na systematické řešení blíže určeného problému v životě věřícího a má spíše průběžný než epizodický charakter. Je součástí běžných aktivit společenství a rutinního vzájemného kontaktu jeho členů a jen zřídka je v ní prostor pro rozsáhlejší řešení problematických otázek. Jejím cílem není řešení psychospirituálních potíží, ale celková podpora a orientace v životě určeném duchovním hlediskem. Benner (1998) upozorňuje, že tato úroveň je žel maximum, kterého se dostává většině lidí v církvi, přestože řada lidí by potřebovala i ocenila daleko rozsáhlejší a více cílenou formu péče. Bez větší individualizace pastoračních aktivit se snadno nepřímo posiluje dojem, že teologické a spirituální témata, se kterými se člověk setkává ve sboru, nejsou přímo relevantní málo tematizovaným tíživým a komplexním otázkám každodenního života. 

Laické poradenství se u nás rozvíjí zejména v evangelikálním prostředí. Provozují jej členové společenství, kteří jsou identifikovaní jako “pastoračně obdarovaní”, a působí ve sboru jako ti, za kterými se lze jít poradit ohledně konkrétních životních potíží. Tito lidé mají často jisté bazální vzdělání ve formě různých pastoračních kurzů. Obsahem takovýchto hovorů jsou někdy také poměrně závažné potíže klinického rázu, a je potřeba být opatrný, aby se člověk nabízející tuto formu péče nepřecenil a nepouštěl se do řešení záležitostí, které přesahují rámec jeho reálních možností. 

V posledních desetiletích se v našem prostředí pokouší uchytit také křesťanské poradenství, charakteristické dlouhodobějším vzděláním v pastorální teologii, případně v základech psychologie a psychoterapie. Takováto činnost se většinou zaměřuje na křesťansky zarámované řešení vymezených potíží psychologického a duchovního rázu a má blíže k léčbě než k podpůrné a udržovací formě vztahu. V zahraničí existují organizace sdružující tento typ odborníků, v našich podmínkách má sice takovéto vzdělání řada lidí, v církvi však neexistuje formální struktura, v rámci níž by bylo možné vykonávat poradenskou činnost jakožto běžné zaměstnání. V praxi tato skupina lidí pracuje v rámci různých služeb, případně na dobrovolnické bázi, anebo není odlišitelná od skupiny méně proškolených laických poradců ve sboru. Výjimkou jsou provozovatelé pastoračního poradenství, kteří jsou nejenom vzdělaní v nějaké formě vedení poradenského rozhovoru, ale navíc ve sboru působí v nějaké formální duchovenské roli a pastorační činnost je integrální součástí jejich práce (poradenská činnost kazatelů, diakonů, apod.).

Paralelní, ale nikoliv na řešení problémů orientovanou formou péče, je duchovní formování. Tento přístup v našem protestantském prostředí téměř neexistuje a duchovní formování je většinou ponecháno na přirozené motivaci a orientaci věřícího. V jiných křesťanských tradicích, a nově také v protestantismu, se nyní začíná objevovat role duchovního průvodce (angl. spiritual director), který nabízí konzultace a vedení právě s cílem prohloubit a rozvíjet duchovní život a pomoci zavést a rozvíjet různé praktiky, které k tomu patří (půst, prostý životní styl, rozjímání nad Písmem, apod.). Cílenému duchovnímu formování se u nás do jisté míry blíží systematická práce na duchovním růstu v rámci tzv. skupinek, které jsou dnes v některých segmentech protestantského prostředí populární formou facilitace duchovního života. Záměrem duchovního formování není v kontrastu s pastoračním poradenstvím primárně práce s patologickými formami prožívání a chování, jde spíše o rozvoj duchovně zakotveného vnitřního a vnějšího života, prožívání Boží přítomnosti, apod. Větší váha je zde kladena na péči o duchovní život než na řešení problémů.  Benner správně upozorňuje, že duchovní formování může být významným doplňkem zvláště pro ty, kdo jsou v péči psychoterapeuta, protože terapie v různých formách často neklade důraz na duchovní zarámování řešené problematiky a je tudíž vhodné facilitovat duchovní zpracování psychologické tématiky s cílem posílit  psychospirituální integritu věřícího (viz dál).

Křesťanská psychoterapie je modalita, která se v našem prostředí nerozvíjí na oficiální bázi. Neexistuje u nás žádný křesťanský psychoterapeutický výcvik, praxe řady věřících terapeutů přesto do jisté míry ztělesňuje cílenou snahu o psychoterapeutickou práci s integrací explicitně křesťanských východisek i metod. Tento typ péče je zaměřen na různé formy práce s prožíváním, opírá se přitom o biblické pojetí člověka a křesťanský hodnotový horizont, zahrnuje explicitní práci se vztahem k Bohu a přitom explicitně integruje psychologické poznatky o dynamice psychických potíží a terapeuticky účinných forem vztahování se (McMinn, 2007). Křesťanské formy psychoterapie si nekladou za cíl dlouhodobé komplexní duchovní vedení. To přenechává klientově volbě a možnostem společenství, do kterého klient patří. Cíle terapie jsou obvykle úzce vymezené, formulované v termínech absence patologie anebo práce na konkrétních vztahových anebo prožitkových tématech. Přestože je věřící terapeut otevřený tematizování problematiky z duchovního hlediska, neměl by se stavět do role duchovní autority a měl by spíše vytvářet prostor pro zkoumání různých aspektů prožívání klienta, včetně duchovních, aniž by přebíral aktivní zodpovědnost za klientovo duchovní směřování. To nevylučuje rozsáhlou práci s morálními a duchovními aspekty klientova života, v terapii však zůstává velký prostor svobody pro sebeurčení a autonomní volbu klienta ve volbě svého směřování. Psychoterapie nezahrnuje explicitní usměrňování ze strany terapeuta, ani kázeňský rozměr v míře, ve které se s ním můžeme setkat v pastorační péči v kontextu sborového života. Způsob, jakým jednotliví věřící terapeuti integrují křesťanská antropologická a hodnotová východiska se svou terapeutickou praxí je ve výrazné míře ovlivněn individualitou, teologií, zkušeností i specializací na konkrétní formu psychoterapeutické práce. Bez existujícího formálního vzdělání v křesťansky orientované psychoterapii nelze vymezit žádný obecně platný profil takovéhoto odborníka a v praxi je nutné postavit se k volbě terapeuta aktivně a být připraven vyjasnit si s ním svoje očekávání a průběžně si sdělovat a kriticky přehodnocovat svoje dojmy z kvality společné práce. Vzájemné porozumění mezi klientem a terapeutem v oblasti spirituality se ve výzkumu ukazuje být jedním z významných prediktorů efektivní psychoterapie (Norcross, 2011). 

Jako poslední formu pastorační péče uvádím biblické poradenství. Tato forma péče si klade za cíl hlubokou práci s lidským prožíváním a chováním pokud možno na bázi biblických východisek bez jakékoliv přímé inspirace v sekulárních psychoterapeutických teoriích a metodách. Jde o intenzivní poradenství až terapii s tím, že autoři v této tradici odmítají definovat svoji práci tímto pojmem. Biblické poradenství úzce propojuje poradenské vedení pastoranda s jeho zakotvením v životě místního společenství věřících. Brání se mimobiblickým formulacím životních potíží, které chápe jako konkurenci a zavádění mimo teologicky a antropologicky adekvátní porozumění člověku a jeho situaci. 

Křesťanská péče o duši se děje pod obrazem Slova prakticky sdělovaného do konkrétní situace věřícího. Zvěstovatelská a pastorační služba se proto do velké míry překrývají (Smolík, 1991). V tomto smyslu jde o uvádění do světla (1 Jn 1, 5-10), stavění člověka pod Slovo Božího soudu a milosti. Diettrich Bonhoeffer nazývá slovo o milosti a soudu slovem posledním (Etika, 2007). Je to nejzazší rovina života, tak jak se ukazuje ve vztažení lidského života k realitě Božího království. Bonhoeffer však upozorňuje, že perspektiva posledních skutečností nestojí sama o sobě. Poslední se vymezuje vůči předposlednímu a zároveň na něj navazuje. O Božím království se v teologii mluví jako o skutečnosti, která má charakter “už-a ještě ne”. Království již v Kristu přišlo mezi nás, ale ještě zde není v plnosti. Proto musíme počítat také s předposledními skutečnostmi. Tak jako apoštol Pavel vyzývá k podílu na utrpení světa, které má charakter porodních bolestí (Řím 8, 18-27), podobně vyzývá Bonhoeffer k trpělivosti a zvláště v pastoračním kontextu klade důraz na provázání posledníhospředposledním. Věřící člověk je Kristem omilostněn, má v Bohu slavnou budoucnost i svobodu od hříchu. To je poslední, nejvyšší skutečnost jeho života. Zároveň je však pořád zde, zápasí každý den s pokušením, učí se chodit v milosti, vyjednává svoji novou identitu uprostřed mnohoznačných situací a učí se stát ve světle s vědomím vlastních hranic i Boží mnohotvárné milosti. A právě tato sféra - sféra hledání, putování, hledání cesty uprostřed stávajícího stavu věcí - je sférou předposlední, v níž se odvíjí praktická péče o duši. Je to často náročné hledání v konkrétních situacích, využívání různých dostupných možností pomoci a inspirací z bohaté teologické tradice i křesťanské praxe, ale i z mimokřesťanských zdrojů, které se můžou stát ve větší nebo menší míře prostředkem Boží péče o člověka v nouzi. Kdybychom zůstali pouze na půdě posledního, věci by byly černobílé, předběhli bychom dějiny a komplexnost skutečného života tady a teď by musela být popřena, překryta radikalismem bez smyslu pro trpělivé očekávání a hledání i pro objevování darů milosti na nečekaných místech. Péče o duši se odehrává v prostoru mezi zmiňovaným “už” a “ještě ne”. Není ani kompromisem s tím, co je, ani únikem do toho, co ještě v plnosti není. Je na cestě. “Radikalismus nenávidí to, co je”, píše Bonhoeffer (s.131). Vyvážené Slovo život vykupuje. Biblické křesťanství nedovoluje popřít ani skutečnost cíle ani skutečnost cesty. Radikalismus by vedl ke znásilňování reality, lidí i Boha. Naopak ustrnutí vpředposlednímhrozí přeceněním a idealizací nedokonalých nástrojů, které jsou nám k dispozici na cestě za zaslíbenou budoucností. Zapomenout na poslední by znamenalo rezignovat na Boží zaslíbení a jeho moc. To by vedlo k nemístnému spoléhání na absolutizované lidské prostředky pomoci a k humanistické představě lidské svépomoci jako prostředku nejvyšší záchrany. Z podnětů, z nichž péče o duši často legitimně čerpá inspiraci, by se tak staly modly, u nichž samotných by člověk hledal konečnou odpověď a řešení, jako by nebylo Pravdy, která i je samotné soudí. Tak to vypadá, když se církev příliš spolehne na lidské metody a mechanismy, které (ať už vědomě anebo nevědomě) opomíjejí základní, neustálou vztaženost lidského Já k božskému Ty. Eklesiologie, pastorace i křesťanská angažovanost v psychoterapii opakovaně doplácí na nevyváženost ve formě radikalismu anebo humanistického pokrokářství. Vůči předběžným, předposledním skutečnostem jakými jsou například lidské, nedokonalé a přesto užitečné teorie o duševních procesech, je třeba zachovávat vyvážený postoj vděčného zájmu i kritického odstupu. Je milost, že máme k dispozici praxí akumulované poznatky o terapeutických formách komunikace, je však potřeba zacházet s nimi opatrně a nepřecenit jejich možnosti ani objektivitu, která je vzhledem ke zjevenému Slovu sama předmětem soudu a vykoupení. V následujícím oddílu se podíváme na charakter tohoto často rozporuplně vnímaného psychoterapeutického snažení.

Co (ne)nabízí psychoterapie

Psychoterapii je obtížné obecně charakterizovat, protože neexistuje jednotné terapeutické paradigma. Lze říci, že psychoterapie je souhrnný název pro různé formy komunikace, zaměřené na léčbu a řešení psychologických, psychosociálních, psychosomatických a psychospirituálních potíží. Tady však konsenzus končí. Jednotlivé terapeutické školy se často liší ve svých důrazech i pojetích psychologické problematiky, terapeutické metodologie i v samotných cílech terapeutického snažení (Jones, Butman, 2011). Jde tedy spíše o různé formy komunikace, které se v praxi osvědčily jako do jisté míry užitečné při řešení některých typů obtíží. Psychoterapeutické teorie a metody lze chápat jako pokus o systematizaci a pojmové zachycení zkušenosti s efektivní komunikací v kontextu řešení potíží s prožíváním a chováním. V podstatě jde o snůšku modelů, které jsou formulované většinou v nějakém obrazném (metaforickém) jazyce, vycházejícím z kulturně dostupných dobových metafor (např. hydraulická představa libida v klasické psychoanalýze), a které jsou vodítkem pro kontakt s klientem, který žádá o psychologickou pomoc. Důležité je uvědomit si, že jde o modely, které si, jakožto modely, v naprosté většině případů nedělají nárok na proniknutí k podstatě reality. Jsou to mapy, nikoliv teritorium jako takové. Realitu vystihují jen zprostředkovaně a v omezené míře. Mapy jsou přesné pouze do jisté míry, a podle svého zpracování jsou užitečné k některým úkonům a k jiným ne. V jistém ohledu jsou vždy také nepřesné a vynechávají anebo zkreslují řadu detailů. Je žel pravda, že psychoterapeuti i veřejnost mají někdy tendenci překračovat toto vymezení a při absenci obecněji kulturně přijímaných duchovních vodítek hledají v psychoterapii často jakési hlubší anebo vyšší poznání. Psychoterapie, která na takovouto kvalifikaci přistoupí, překračuje své legitimní hranice a stává se duchovní naukou, která pak opravdu svým nárokem Začne konkurovat biblickému zjevení. Zdrženlivější psychoterapeuti jsou si tohoto nebezpečí vědomi a snaží se brát svoji teorii jako relativní vodítko, které si průběžně ověřují a korigují zpětnou vazbou, kterou jim nabízí praxe a výzkum.

Různé psychoterapeutické přístupy kladou důraz na různorodé aspekty lidského fungování. Zde uvádím přehled některých klíčových cílů, kolem kterých se rozvinuli ústřední teorie a metody psychoterapie:

• sebepoznání a rozvoj uvědomění,
• rozvoj kapacity pro zralou vzájemnost ve vztazích,
• rozvoj kontaktu s vlastním prožíváním, autenticita,
• zvýšení regulace emocí,
• posílení kapacity uvědomovat si a interpretovat vlastní i cizí duševní procesy,
• posílení schopnosti jednat na základě svých hodnot i přes přítomnost nepříjemných myšlenek a emocí,
• kreativní hledání nových perspektiv,
• vyjasnění vnitřních konfliktů.

Samy o sobě jsou tyto důrazy přínosné a můžou být cestou k odstranění symptomů anebo k rozšíření životních možností člověka. Pastorační péče se těchto aspektů také nutně dotýká při své snaze pomoci lidem lépe žít. Z duchovního hlediska se však jakékoliv principy stávají problematické, když se dostávají do konfliktu s etickým a hodnotovým rámcem víry. V psychoterapii se například hodně mluví o potřebách. “Potřeba” je legitimní koncept, který však může v praxi projít jakousi inflací a stát se rámcem pro porozumění většiny aspektů života. Zaměření se na to, “co potřebuji” mě - pokud to přeženeme - může vést k soběstřednosti a přehnaným zabýváním se sebou, které začne snadno konkurovat křesťanské lásce a zájmu o druhé, k nimž jsem jako křesťan volán (Powlison, 2003). Tento pojem je také do velké míry součástí kapitalistického porozumění světu a z člověka, který si rozumí přehnaně pod obrazem svých potřeb, činí nenasytného konzumenta. Podobně problematické může být například neustálé zabývání se vlastním prožíváním ve snaze o co nejdůslednější sebepoznání, zaslibující svobodu od neurotických symptomů a větší životní spokojenost. Důsledkem bývají nekonečné psychoterapie, které se můžou stát ústředním bodem života člověka, který věnuje pozornost hlavně sobě samému. Je to jen několik příkladů z mnoha, dobře však ilustrují, jak se může nereflektovaná absolutizace nějakého konceptu vést k ztrátě duchovního zakotvení a jak výrazně hodnotově je zatížena v podstatě jakákoliv forma terapeutického diskursu. Terapie je o hodnotách. Není - jak se kdysi myslelo - neutrální byť se o to snaží. Americká psychologická asociace z tohoto důvodu doporučuje terapeutům, aby na začátku terapie “vyšli s barvou ven” a klienta obeznámili nejenom se svým teoretickým ale i se svým světonázorovým zaměřením. Terapie se pak stává prostorem otevřeného dialogu, kde hodnoty nejsou pasivně a nevědomky po(d)souvané sem a tam, ale stávají se součástí dialogu, ve kterém se tříbí individualita i hodnotové závazky klienta (a často také terapeuta). 

To však není vždy nutné. Mnoho terapeutických kontaktů má pouze krátkodobý charakter a jsou zaměřené na úzce vymezený problém a poměrně technické řešení cílových symptomů (např. léčba fobie). Čím blíže se těžiště psychoterapie přesouvá do složitostí vztahové a osobnostní dynamiky, tím více je potřeba tematizovat hodnotový aspekt terapeutického dění. Je přitom potřeba počítat s tím, že zdaleka ne všichni terapeuti vytvářejí prostor pro takovéto diskuse a zkoumání, byť většina z nich by se tomu pravděpodobně nebránila. Potíž nastává tehdy, když klient apriori terapeuta bere jako nadlidskou autoritu a pak se dostává do těžko řešitelného konfliktu, když v průběhu terapie narazí na hodnoty na straně terapeuta, s nimiž se nemůže s čistým svědomím ztotožnit. Terapie je v takovém případě prostorem, kde se kromě jiného člověk učí vymezit se, autorita role terapeuta však může zvlášť u některých typů klientů se “slabší povahou” takovéto sebeprosazení značně komplikovat. Řada autorů doporučuje vyjít v tomto ohledu klientům vstříc. I v našem prostředí roste snaha terapeutů respektovat hodnoty a jazyk klienta, řada praktiků se učí zužitkovat zdroje, které jsou klientovi již dostupné v jeho přirozeném prostředí, ve spiritualitě i v jeho přirozené síti sociálních vztahů. Duchovní témata mají místo i v mimokřesťanské psychoterapii, a řada odborníků o nich umí mluvit způsobem, který u klientů rozvíjí duchovní kompetence i sebekritiku a schopnost se v duchovním životě dobře orientovat a využívat relevantní zdroje, které člověku nabízí křesťanský život. Cílem psychoterapie přitom zůstává odstranění symptomů a rozšiřování flexibility a životních možností klienta. Duchovní růst bývá v takové situaci spíše doprovodným účinkem kvalitní práce na sobě. Psychoterapie v tomto smyslu začíná u člověka, a přestože se její cíle můžou do velké míry krýt s cíli duchovního růstu, východiskem je zde prožívání člověka, jeho porozumění sobě i druhým. Duchovno se stává tématem v kontextu práce s osobně významnými tématy, a nebývá tematizováno automaticky, tak jak je tomu u pastorační péče. V pastoračním kontextu je jednou ze základních otázek otázka “Co teď po mě chce Bůh?”. V terapii se vychází z toho, co chce anebo nechce klient, s tím, že pro něj samozřejmě může být důležité, jak vnímá Boží vedení ve svém životě, a tudíž se i toto téma snadno stane předmětem terapeutické práce. 

Střízlivá psychoterapie je v tomto ohledu jako jakási kostra, kolem které lze vystavět a konstruktivně řešit i duchovní téma. Často se tak ale nestane, a duchovní rozměr různých životních situací zůstane v terapii netematizován a místo toho se řeší konkrétní vztahy a prožitky bez duchovního kontextu. To nemusí být na škodu věci. Odbouráním duchovního jazyka se někdy jasněji ukáže skutečný charakter potíží. Snaha o odhalení “co se tady vlastně ve skutečnosti děje” je nakonec jeden z významných aspektů terapeutického procesu je-li co odhalit za oponou toho, to se jeví jako duchovní život, je na místě jít s pravdou na světlo. Psychoterapie se svým intenzivním a metodicky propracovaným pravidelným kontaktem dává prostor právě pro takové zkoumání a odhalování. Na druhé straně není potřeba bát se odhalovat a demaskovat psychoterapii. To je cílem různých kritik psychoterapeutické kultury (Vitz, 1995). Lze se však o to pokoušet i v rámci terapeutického procesu. Psychoterapeutické směry mají svoje ideologie, nejsou to zdaleka objektivní a neutrální soubory tvrzení a předpokladů. Velmi kritizovaný je v tomto ohledu například selfismus, který předpokládá, že čím víc bude člověk v kontaktu se svým prožíváním a čím vyšší bude jeho sebeúcta, tím lepším a efektivnějším člověkem se stane (Vitz, 1995). Na tomto předpokladu jsou vybudované některé psychoterapeutické modely, které postrádají jak empirické zakotvení svých tvrzení, tak duchovní realismus, a jsou tudíž legitimním terčem kritiky z křesťanských i mimokřesťanských pozic.

V psychoterapeutickém procesu se často dějí významné posuny v životě člověka. Někdy je to u věřících lidí explicitně formulované v duchovním kontextu, jindy ne. V lepším případě si klient sám pojmenuje duchovní dopad a rozměr prožitých skutečností. Často (zvlášť u některých typů lidí) je potřeba věřícímu člověku pomoci se zarámováním jeho prožitků v kontextu jeho duchovně chápaného životního příběhu. To je pak úkol různých forem péče o duši. Primárním příběhem života je právě příběh, v němž se člověk vnímá pod obrazem Slova. Takovéto sebeporozumění je nutno kultivovat a chránit. Psychoterapeutický proces může vést k prohloubení, k facilitaci anebo k vyvážení takového životního příběhu. Psychoterapeutická teorie by se však neměla stát nejzazším jádrem, které určuje formu lidského vztahování se a sebeporozumění. “Psychoterapeutická pravda” se stává součástí Boží pravdy v životě věřícího pouze natolik, nakolik slouží hlubšímu porozumění Slovu a lépe zakořeněnému životu ve společenství pod nárokem tohoto Slova. 

Na závěr nabízím několik doporučení pro křesťany, kteří přijdou do styku s psychoterapií:

• Berte terapii jako experiment. Přístup anebo osobnost každého terapeuta, vám nemusí vyhovovat. Kvalitní vztahová dynamika mezi klientem a terapeutem je klíčová pro efektivní spolupráci. 
• Domluvte si zkušební dobu anebo průběžné hodnocení vaší spolupráce. Vytvořte si prostor pro reflexi, toho, co vám v terapii vyhovuje a co se ukazuje být efektivní. 
• Vyjasněte si na začátku spolupráce formát, délku, metodu práce a zkušenost terapeuta (toto by měl terapeut sám nabídnout na začátku spolupráce). 
• Pokud máte dojem, že byste se v procesu terapie neuměli v případě potřeby dostatečně duchovně vymezit,  je lepší zjistit si dopředu kapacitu a ochotu terapeuta mluvit o duchovních tématech a respektovat vaši spiritualitu. 
• Může pro vás být důležité mít přehled o světonázoru terapeuta, je legitimní zeptat se na to. 
• Najděte způsob jak si témata z terapeutického procesu zpracovat v kontextu vašeho duchovního života.

Benner, D. G. (1998): Care of souls. Revisioning Christian nurture and counsel. Grand Rapids: Barker Books.

Bonhoeffer, D. (2007): Etika. Praha: Kalich.

Butman, R. E., Jones S. I. (2011): Modern psychotherapies. A comprehensive Christian apprisal. Downers Grove: Inter Varsity Press.

Clebsch, W. A., Jaekle, C. R. (1994): Pastoral care in historical perspective. New York. Jason Aronson Inc.

Crabb, L. (2007): Řeč duše. Praha: Návrat. 

Dueck, A., Reimer, K. (2009): A peacable psychology. Christian therapy in a world of many cultures. Grand Rapids: Brazos Press. 

Hauerwas, S. (1991): A community of character.Notre Dame: Notre Dame Press.

Hoffman, M. T. (2011): Toward mutual recognition. Relational psychoanalysis and the Christian narrative. New York: Routledge.

McMinn, M., Campbell, C. D. (2007): Integrative psychotherapy. Towards a comprehensive Christian approach.Downers Grove: InterVarsity Press. 

Norcross, J. (2011): Psychotherapy relationships that works. Evidence-based responsivness. Oxfod: Oxford University Press.

Powlison, D. (2003): Seeing with new eyes. Counseling and the human condition through the lens of scripture. New Jersey: P&R Publishing.

Powlison, D. (2012): How does Scripture teach us to redeem psychology? Journal of biblical counseling. 26/3, s. 18-20.

Richards, P. S., Bergin, A. E. (1997): A spiritual strategy for counseling and psychotherapy. Washington: American Psychological Association.

Smolík, J. (1991): Pastýřská péče.Praha: Kalich.

Tripp, P. (2012): Nástroj v Božích rukou. Lidé, kteří se potřebují změnit pomáhají ke změně druhým. Praha: Návrat.

Vitz, P. (1995): Psychology as religion. The cult of self-worship. Grand Rapids: Erdmans Publishing. 

Willard, D. (2012): Obnova srdce. Praha: Návrat.