Biblická psychosomatika aneb "tělové metafory"

Marek Macák, text byl původně publikován v časopise Psychosom 1/2007 

„Jeho vnitřnosti se pohnuly, vnitřnosti ničemů však neznají slitování, mé ledviny se radují, tvé oko nechce nic než zisk, kdejaké srdce úzkostí zahyne, kdejaká ruka zemdlí, a koleno se rozplyne jako voda, mé kosti chřadnou touhou, srdce se rozpustilo a jindy s radostí poskakuje, Izrael se hrbí před svými nepřáteli, když se však obrátí k Bohu, bude pevně stát a jeho oči se budou dívat zpříma…“ To je jen několik příkladů „biblické psychosomatiky“ charakteristické pro hebrejskou literaturu a myšlení. Při výzvě zamyslet se nad tělovými metaforami mi jako první napadlo podívat se právě na hebrejské myšlení. Vždy mě fascinovalo svojí konkrétností a přímo fenomenologickou výstižností a hloubkou popisu dění v člověku a mezi lidmi.

 Dnes má běžný člověk sklon chápat tyto a podobné výroky jako „pouhé metafory“ nebo předpokládat, že staří viděli věci příliš primitivně a pověrčivě. Možná. A možná ne. Je zvláštní, jak významné místo si v současném myšlení metafora nalézá. Obrat k psychosomatice, kterého jsme svědky a obrat k metafoře a zpochybnění mechanistického pohledu na svět jdou asi ruku v ruce. Claude Tresmontant, kterým jsem se nechal v prvním odseku inspirovat ukazuje, že hebrejské „konkrétní myšlení povrchu“ (a jemu podobné postoje ke skutečnosti) jdou paradoxně často hlouběji než současná věda se všemi svými abstrakcemi.

Už jste zjistili, že tato esej půjde z hlavy. Doufám, že to s tou „odborností“ nepřeženu. Chtěl jsem aby to bylo více na tělo, ale jaksi jsem vůbec nemohl vyhmátnout. A tak jdu cestou, na které mě nohy nebolí – budu si trochu hrát s myšlenkami svými a s myšlenkami jiných. Možná se tak nakonec dopracuji i k něčemu z mého srdce.

Myšlení povrchu – jak tomu tady budu říkat – se v posledních několika desetiletích prořezává na povrch celé řady disciplín. Viz. například pragmatickou analýzu mezilidských vztahů na základě interakcí a toho, co svými promluvami člověk dělá místo přehnaného pídění se po skrytém významu někdy povrchně deklarovaného záměru mluvčího. Ve výzkumu mozku (např. práce A. Damasia) je podobná tendence – myšlení je proces složitých interakcí neuronů. Myšlení (duše) se děje ve hmotě (a hmota je duše, jak by možná dodal Jung nebo fenomenologové). Místo hledání vnitřních mechanismů dnes množství vědců hledá analogie – podobné tvary – ve kterých se artikulují souvislosti jiného (hlubšího, vyššího?) než kauzálního rázu. Věda (u nás zatím jen trochu) je posedlá metaforou, a někteří filosofové tvrdí, že i když jí posedlá nebyla, byla to právě metafora, co stálo za jakýmkoliv jejím postupem (a v tomto smyslu má věda překvapivě blízko jiným příběhům – k pohádkám a náboženským narativům, kterých nespornou hodnotu si dnes znovu připouštíme).

Ale zpátky k tělovým metaforám. Filosof Paul Ricoeur tvrdí, že metafora nám vládne. Je to zarážející prohlášení, které potřebuje vysvětlit a které se ukáže jako klíčové pro jednu z cest jak chápat metafory těla. Podle něj totiž veškerý jazyk, který denně používáme stojí na metafoře. Všechno, co dnes řeknu a co chápu „doslovně“ je výsledkem procesu „metaforizace“. Dobře to ukazuje etymologie. Řeknu slovo metoda a ani nevím (i když teď už ano), že toto doslovné slovo je původně znamenalo „to co je nad cestou (meta hodos)“. A hned jsem o trochu moudřejší. Použil jsem metaforu. Ricoeur by řekl metaoforu mrtvou. Denně používáme nespočet takovýchto metafor a myslíme si, přitom, jak jsme doslovní. Nějak podobně je tomu, když sledujeme metafory klienta – mnoho z nich jsou pro klienta bezpečně zavedená slova, u kterých mu ani nedochází nesamozřejmost jejich významu. To může platit o celých myšlenkových a postojových komplexech. Například s jedním mým klientem už nějakou dobu povídáme o „méďovi“. Méďa má v jeho životě podstatné místo a je předmětem, kolem kterého se kondenzuje řada významů. Znám pak rodinu, ve které se hodně skloňuje slovo „dobrý“ a znamená „inteligentní, vzdělaný a vážený“ – a málokoho z nich napadne, že to není jediný možný způsob nakládání s tímto slovem a že vlastně neustále společně metaforizují (se všemi následky, které to na rodině zanechává).

To ale nebyly dobré příklady mrtvých metafor. Byly to metafory blízko „životu“ – protože s daným člověkem nebo rodinou žijí. Mrtvé jsou v tom smyslu, že jim jen málo dochází, že dané slovo nebo obraz má řadu významů, které se stali samozřejmými.

Podle Ricoeura metaforizací přestupujeme hranici známého a otevíráme se neznámému. V známém příkladu s psychoanalýzy člověk například poznává neznámé osoby do jisté míry na základě přenosu své  zkušenosti s osobami, které doposud znal. Přenos je metafora – poznávání neznámého na základě známého. Když řeknu, že někdo má „Italské manželství“, možná tím řeknu víc a efektivněji než kdybych se snažil detailně popisovat co se mezi nimi děje. A nejlíp to pochopí ten, kdo má s Itálií zkušenost. Se svým klientem jsem strávili hodiny povídáním o tom jak se méďa má a co dělá – a dostali jsme se tak k vyjádření řady skutečností, ke kterým nebyl schopen se dostat když jsem se ptal na to jak se měl v některých situacích on sám. Mluvili jsme o jedné věci v pojmech věci jiné.

Co s tím však má do činění tělo? Z jednoho úhlu pohledu se lze zaměřit na to, jak se tělo dostává do našeho jazyka a obraznosti. O tom jsou hebrejské obratu, které jsem uvedl na začátku a o tom je asi i velká část psychosomatiky. Abstraktnější – ne přímo smyslově zakusitelné skutečnosti se dostávají ke slovu často za pomoci představ o těle. Ujařměný národ (žel s jistotou nevím zda použité slovo je doopravdy české nebo zda jsem jej importoval ze SR), člověk, který je na něco zatížený nebo něco nedrží pevně v rukou, někdo další je přímý a dalším je na blití s toho co se kolem nich děje. Tyto metafory jakoby přibližovali – až na rovině somatické sugesce – jak někdo prožívá svoji situaci a svůj postoj k okolí. A možná je tomu tak – možná každý prožitek a každý vztah je na nějaké rovině kotven somaticky (neurolog Damasio by možná souhlasil) a v tomto smyslu je psychosomatický. Cokoliv co pohne naší duší hýbe naším tělem, protože (pamatujme na židy) tělo je duše, duše je tvarem těla.

Z druhé strany tedy vůbec nejde nutně o přenesení významu. Jazyk je možná na skutečnost citlivější než jsme si často ochotni připustit. Tělo je vždy v akci, nelze najít Descarteovskou res cogitans v nějakém vzduchoprázdnu. I ten nejvíce „cerebrální“ člověk, který je natolik abstraktní, že se někdy jeví (s nadsázkou), že by mohl vcelku dobře přežít i bez těla, se nějak těluje – nějak se ke svému tělu i ke světu staví a je stejně psychosomatický jako kdokoliv jiný. Tělu prostě neunikneme.

Psychoanalýza tvrdí, že dospělé prožívání je na hlubší rovině doprovázeno prožíváním tělesným. Tělo tedy neslouží pouze jako zdroj jazykových metafor. Samo o sobě je neverbální metaforou životních pozic člověka. To je dobře známo ze studia neverbálního chování a z dalších disciplín. V takové tělované metafoře se setkává žitá minulost, očekávaná budoucnost i přítomnění daného člověka. Duše tělesně kotví neprosvětlenou stránku člověka a v tomto smyslu je tělo jedním z aspektů lidského nevědomí. Tělo je metaforou člověka v ucelenější míře než jeho sebeprezentace. 

Napadá mě v té souvislosti moje ranní vstávání. Souvisí hodně na jedné straně s mým tělem a na druhé straně s mým celkovým postojem k životu. Když se probudím a mám v sobě nedořešený postoj k úkolům, které mě čekají – vnímám je jako nepříjemnou zátěž a pouhou otravu a nepříjemnost – jsem jako zbitý pes a protahuji vstávání jak to jde. Mám pak dokonce dojem, že moje tělo je slabé, že jsem možná nemocný a že mám přinejmenším slabou kondici. Kupodivu, když se čestně a dospěle postavím ke svému životu a k úkolům, které jsem přijal (a nenechám se ráno přesvědčit že den nejde zvládnout), tělo reaguje zcela jinak. Až se proberu, jsem překvapivě rychle čilý, mám dojem, že mám víc energie než jindy a dokonce se často upřímně těším na řadu činnosti, kterými se jindy nechám převálcovat. Svět je místo ohrožení vnímán jako výzva – a tělo jakoby bylo připravené této výzvě čelit. Jinou analogickou zkušeností je pro mě sport. Před nějakou dobou jsem po dlouhých letech začal trochu aktivněji sportovat a zjistil jsem, že to vůbec nebylo o tom, že na to fyzicky nemám (jak jsem se rád vymlouval). Moje představa o překonávání fyzické nepohody (nebo spíš o tom že bych ji u toho neměl pocítit) mě vedla k tomu, že jsem to vzdával příliš brzy a tak jsem v sobě posiloval představu o tom že na sport nemám. Když mi došlo, že věci se mají jinak, byl jsem překvapen (nebo spíš usvědčen, tušil jsem to). Můj celkový postoj k okolnímu světu se po celá ta léta tělesnil v mém vztahu k fyzické zátěži.  Tělo tak bylo – a zůstává - výstižnou „metaforou duše“.

 
Last Updated on Thursday, 23 January 2014 20:58